Z historie (Kaznějovský zpravodaj č. 3/2007)

Z historie (Kaznějovský zpravodaj č. 3/2007)

Z historie (Kaznějovský zpravodaj 3/2007 – str. 11)

Trocha historie nikoho nezabije!!!

 

  • Z HISTORIE KAZNĚJOVSKÝCH HOSPOD /RESTAURACÍ/


 

Trocha historie nikoho nezabije!!!
Z HISTORIE KAZNĚJOVSKÝCH HOSPOD /RESTAURACÍ/
 

Z postav hostinských mám v paměti pana Josefa Zierhuta z kantýny u chemického závodu, kde se dobře vařilo a pochoutkou byly chutné karbanátky. Po panu Zierhutovi vedla kantýnu paní Wellsnerová. Po válce tu působil jako restauratér pan Straka a někteří si vzpomenou i na vedoucího této restaurace, pana Jaroslava Vaise, který byl také známým cyklistickým závodníkem.

Pan Hanzlíček měl hospodu naproti Špagátové ulici, kde točil dobré plaské pivo. Na stěně vedle výčepního pultu měl obrázek chlapce, který čůrá do vody, s textem: „Nepijte nikdy vodu!“ Scházeli se tu důchodci na odpolední mariáš a večer odborníci na licitovaný mariáš a jiné hry. Hosté tu mohli dostat ke svačině nebo večeři vynikající tlačenku.

Z hospody „U Beránků“ si pamatuji nájemce pana Vojtěcha Tenka, který provozoval hospodu a přes chodbu měl prodejnu masa. Před hospodou hrával občas potulný muzikant na „pilu“.

Hostinec „U Boháčků“ /dříve „U Plechatých“/ byl ve velké budově, kde v přízemí byla hostinská místnost, pak „pokojík“, který sloužil jako šatna /při bálech/ a jako maskérna /při divadelních představeních/. Byl tu také vchod do prodejny masa. V patře byl sál s jevištěm /cvičili tu členové TJ Sokol/ a obytné pokoje. Po smrti pana Boháčka vedly dál restauraci jeho manželka a dcera Eliška. Po nich se tu pak vystřídalo několik nájemců. Z nich byl asi nejúspěšnější pan Kopa, kterému dělal účetního pan učitel Nágr. Byly to denně hojně navštěvovaná restaurace, kde se scházeli místní občané na dobré pivo, na kus řeči, na dobrou večeři. Když se sešla dobrá parta, hrál se maráš a také se často zpívalo.

U budovy bývalého obecního úřadu byla hospoda „U Dostálů“ a později „U Čechů“. Při hospodě byla také prodejna masa. Prodávalo se tu také maso z tzv. Nuceného výseku. Také tu mívala zkoušky závodní dechová kapela.

U železničního přejezdu nás upoutá budova, kde je v současné době umístěno místní kino a prodejna potravin /paní Čásová/. Před lety prošla budova generální opravou a přestavbou. V této budově bývala restaurace pana Františka Rotta /“U Rottů“/. Při restauraci byl také sklad spojený s prodejem uhlí, vápna a cementu. Byla tu i mostní váha. Na sále cvičili členové DTJ. Pan Rott v roce 1936 hostinec prodal a novou koncesi k provozování restaurace obdržel Adolf Teichman, lesmistr v Plasích. Krátkou dobu tu působil jako hostinský pan Josef Landsinger a po něm pak Josef Holub /přezdívka „Dětina“/. Sklep byl po většinu roku pod vodou, ve které plavaly sudy s pivem. Restaurace se skládala z hostinské místnosti a přilehlého pokojíku, kde byla hrací skříň. Za hlavním vchodem byly dveře „lítačky“, za nimi vpravo vstup do restaurace, vlevo vstup do kuchyně a bytu pana hostinského. Na chodbě byla malá lednička, za ní pak prostor, kde sedávala paní Josefa Kučerová /“Kučerka“/ a prodávala tu při filmových představeních nebo při tanečních zábavách cukrářské zboží. Vzadu byl malý kumbálek, kde se prodávaly lístky do kina nebo na taneční zábavy. Na konci byly vstupní dveře do sálu, vlevo byl byt staré paní Rottové. Po roce 1945 se Holubovi odstěhovali do Lubence, kde rovněž provozovali pohostinství. Po panu Holubovi vedla restauraci paní Cecilie Rottová. Posledním vedoucím restaurace byl pan Emil Kracík.

Proti bývalé hospodě „U Rottů“, přes silnici, bývala hospoda „U Vaňků“. Hospoda byla jednou velkou místností s dlouhým stolem u oken a pak dva či tři stoly uvnitř místnosti, z nichž jeden byl kulatý. U výčepního pultu byla na zdi zvětšená fotografie železničního mostu u Nebřezin /“Velký most“/ asi z roku 1904, když probíhala jeho oprava. Denně k večeru se tu scházelo několik důchodců na partičku mariáše, v neděli už brzo po poledni. Pan Vaněk byl vyšší a robustnější postavy. V puse měl stále doutník. Když jsme chodili pro pivo k nedělnímu obědu, stál za výčepním pultem, v puse nezbytný doutník a při odkašlávání chválil své pivo slovy – to je pivíčko jako křen. Pan Vaněk prodával také uhlí a některé druhy stavebních hmot. Pod hostincem, u cesty k nádraží, měl pan Vaněk mostní váhu.

Na Kaolince byl nájemcem závodní kantýny pan Šiml. Kantýna byla v dřevěné budově, před ní bylo několik letitých stromů /snad kaštanů/ a mezi nimi dřevěné lavice a stoly. Když bylo pěkné počasí, chodili sem někteří kaznějovští občané na hezkou procházku, pěkné posezení a dobré pivo. Pan Šiml jezdil také s malou lokomotivou po úzkokolejné dražce, po které vozil vagonety naložené kaolinem na nádraží do Kaznějova a z nádraží na Kaolinku prázdné soupravy nebo soupravy naložené uhlím.

 

Restaurace „ U Rottů“

 

Připravil Mgr. Josef Křížek 

 

Historie - 1912

Od 1. dubna 1912 došlo ke zdražení piva v hostinci p. Rotta (dnes č.p. 104 - kino a č.p. 555 – prodejna u Čásů) a to z 24 haléřů na 26 haléřů za l litr.
Kaznějovský zpravodaj 2/2006, str.17

 

Současnost - 24. září 2008