| Historie chemické výroby v Kaznějově |
| Zdroj: https://www.fabriky.cz/2008plzdi_kaznejov_chemicka/index.htm |
 |
 |
Historie chemie v Kaznějově se začíná psát 30.7.1833, kdy podnikavý kraslický obchodník J.D.Starck dostává od tehdejšího guberniálního úřadu povolení k zahájení výstavby továrny na výrobu dýmavé kyseliny sírové - tzv. olea. Výroba sem byla přesunuta z nedalekých Hromnic (kde byl zdroj vitriolové břidlice) kvůli zdejšímu ložisku uhlí objevenému v roce 1819, neboť metoda výroby olea pálením vitriolového kamene byla značně náročná na spotřebu paliva. Oleum se začínalo vyrábět na 52 galejních pecích v budově zvané olejna, na jejíž výstavbu navázala hrnčírna pro zhotovování retortů a baněk pro výrobu a kameninových lahví pro přepravu kyseliny. V roce 1837 vzniká pro podnik správní budova. Šest let po smrti zakladatele (zemřel roku 1841) zahajuje jeho syn Jan Antonín výrobu fosforu z mletých pálených kostí. Užitá metoda je ekonomicky výhodná, proto je pro mletí kostí v roce 1852 vystaven parostrojní mlýn a dochází k částečnému přesunu dělníků z výroby olea, jehož výroba tou dobou naopak pomalu klesá. Produkce fosforu však ustává poměrně brzy z důvodu navyšování ceny kostí a zahraniční konkurenci - po jedenadvaceti letech. Roku 1850 je započato s výrobou kyseliny sírové v olověných komorách, a to naopak na dlouhých 109 let. Po ukončení výroby fosforu se pozornost soustředí opět na oleum, roku 1874 jsou vystavěny dvě olejny na zcela novém místě, čímž vzniká tzv. "nová továrna" již základem v současné poloze. Oleum se začíná vyvážet do řady zemí světa a související ekonomicky výhodná výroba kyseliny pyrosírové začíná být také poměrně známou a monopolní; tyto dvě komodity se načas stávají hlavním výrobním programem závodu. Poslední olejna je postavena v roce 1879, téhož roku staví Belgičan G. Delplace nový komorový systém na výrobu koncentrované kyseliny sírové v "nové továrně." V roce 1883 umírá J.A.Starck a firmu odkazuje tehdejšímu obchodnímu řediteli A. Schoblochovi, který podnik 12.10.1885 převádí na Dolové a průmyslové závody, dříve J.D. Starck, akciová společnost se sídlem v Plzni. Tři léta poté zahajuje výrobu kostního klihu a roku 1896 kyseliny sírové tzv. kontaktním způsobem pro drobné odběratele, což je v té době údajně novinkou v rámci celého Rakouska-Uherska. Dalšími produkty kaznějovské továrny jsou ke konci 19. století např. kyselina dusičná z ledku, síran hlinitý, železnatý a měďnatý (modrá skalice) a umělé hnojivo - superfosfát. V roce 1900 kupuje firmu uhelný magnát J. Peschek a záhy poté dochází mj. po dřívějším požáru dvou olověných komor (7.9.1898) k definitivnímu ukončení provozu ve "staré továrně," a to poslední směnou dne 23.12.1901. Investice jsou poté soustředeny do celkové přestavby a výstavby "nové továrny." V roce 1902 vyrůstá energetická centrála se šesti Tischbeinovými kotli a generátory Siemens a Škoda, která nahrazuje dosavadní neekonomický stav tří kotelen umístěných na různých místech závodu, téhož roku je vybudována železniční vlečka. Rozšiřuje se výroba síranu hlinitého, kamence a kyseliny solné, zmodernizována je klihárna a postavena nová administrativní budova. Roku 1907 jsou instalovány dvě Kaufmannovy pece na pražení pyritu a zabudováním Kentova mlýna je zdokonaleno mletí fosfátu. V předválečném období je ještě zavedena výroba sirníku sodného, akumulátorové kyseliny a pícního vápna, zároveň i nová technologie výroby kyseliny dusičné. V období 1.světové války a i v dalších letech podnik stagnuje. Významější posun přichází až po roce 1926, kdy jsou zahájeny výzkumy možností přípravy kyseliny citrónové pomocí melasy a hub tzv. povrchovým kvasným procesem. Za účasti vynálezce této metody dr. Josefa Szücse jsou v kaznějovských laboratořích prováděny praktické pokusy, po jejichž úspěchu se v roce 1930 zahajuje vlastní výroba. Díky značné výhodnosti metody zajišťuje zanedlouho továrna až 15% světového prodeje kyseliny citrónové v mezinárodním kartelu a objem výroby se začíná plynule zvyšovat. V roce 1936 je zahájena výroba kyseliny vinné z vinného kamene. Světovou válkou a dobou po osvobození prochází podnik pod názvem Průmyslová akciová společnost, dříve J.D. Starck. Po válce se kyselina citrónová postupně stává nosným bodem výrobního programu, bez výrazných technických obměn běží stále komorová výroba kyseliny sírové, i když převážně již jen pro výrobu superfosfátu. Politické změny přinášejí znárodnění, takže fabrika nese od 1.7.1949 název Jodasta, n.p., který je v roce 1953 zcela v duchu doby doplněn přídomkem závod Julia Fučíka. Ve stejném roce začíná rozsáhlá a dlouhodobá přestavba, ta již dává areálu tvář, která v částečně změněné a zchátralé podobě přetrvala dodnes. V roce 1955 vznikají nové objekty pro zahajovanou výrobu tehdy vzácného germania (do roku 1980), o rok později je naopak po letech zastavena výroba superfosfátu a roku 1959 i kyseliny sírové. V té době patří závod pod Spolanu Neratovice a v roce 1965 definitivně "zahnízďuje" pod Lachemou Brno. V šedesátých letech vzniká nová kapacita na výrobu kyseliny citrónové, zahajuje se výroba lithných solí, síranu nikelnatého a v roce 1970 i známého Vitacitu. O osm let později je realizována výroba tavicích solí pro sýry a v 80. letech dochází k dalšímu navýšení kapacity kyseliny citrónové. V roce 1990 vznikají Kaznějovské chemické závody, s.p., od 15.12.1992 po privatizaci pak Aktiva, s.r.o. Nový provoz hlubinného kvašení cukerných roztoků běží od roku 1993, ostatní provozy postupně stagnují. I přes orientaci hlavně na výrobu kyseliny citrónové a značným investicím do jejího zefektivnění, je podnik zadlužen a v roce 1997 je vyhlášen konkurz. 1.3.1999 vzniká Aktiva, a.s. a o dva roky později zajišťuje již 7% výroby citrónové kyseliny na evropském trhu; tehdy se vyrábí kolem 26000 tun ročně, pro srovnání - v roce 1930 to bylo pouhých 240t, v roce 1968 6600t. Dále je produkována např. kyselina vinná, síran chromito-draselný a dusičnan mědnatý. Levná konkurence z Číny a částečně i silná koruna však zapříčiňují opět zastavení výroby kyseliny (duben 2003) a pak další konkurz (listopad 2004). 10.6.2005 získává podnik pražská firma OMGD s.r.o., která na podzim toho roku výrobu opět zahajuje. |
| Lachema Kaznějov a oblíbený vitacit |
| Zdroj: Občasník Náš domov č. 1/15 (Dům sociální péče Kralovice) ke stažení: https://www.dspkralovice.cz/pages/m4_casopis_1501.pdf |
|
Jeden z nejstarších chemických podniků a zároveň jeden z největších světových producentů kyseliny sírové a citronové stával v západočeském Kaznějově. Areál stále existuje, avšak Lachema je už minulostí.
Vše začalo tím, že v Kaznějově na počátku 19. století objevili naleziště černého uhlí. Zanedlouho se o něj začal zajímat kraslický průmyslník a obchodník Johan David Starck, který dostal na konci července roku 1833 povolení k výstavbě továrny na výrobu přehuštěné kyseliny sírové, takzvaného olea. Starckovi už patřily továrny na Sokolovsku nebo Břasích a některé výroby se rozhodl přesunout právě i do Kaznějova. První továrnu nechal postavit ve východní části městečka, kde vyrostlo dvaapadesát pecí a také hrnčírna, v níž se vyráběly kameninové lahve pro přepravu kyseliny. Šest let po smrti zakladatele, v roce 1847, zahajuje jeho syn Jan Antonín výrobu fosforu z mletých pálených kostí. Produkce však ustává poměrně brzy, ale ve druhé polovině 19. století začíná se zásadní výrobou.
V roce 1929 byla zahájena výroba kyseliny citronové z melasy, v té době byl podíl na světové produkci obrovský. Protože tenkrát se kyselina citronová dělala opravdu z citronů a tohle byl biochemický proces, který naši předkové zvládli a stali se jedním z předních výrobců kyseliny citronové na světě. Kyselina citronová se v podstatě dělá z cukru, který se potom napustil do pekáčů, naočkoval se plísní aspergilus niger, a ta přetvořila cukr na kyselinu citronovou.
Kyselina, které se tehdy vyrábělo několik set tun ročně, se používala hlavně v potravinářském průmyslu. Po válce se upozaďuje výroba kyseliny sírové a citronová se postupně stává nosným bodem výrobního programu. Politické změny mají za následek znárodnění a továrna se přejmenuje na národní podnik Jodasta, který je v roce 1953 zcela v duchu doby doplněn přídomkem závod Julia Fučíka.
O dva roky později v areálu vznikají objekty pro výrobu vzácného germania a hned nato je zcela zastavena výroba kyseliny sírové. Závod už patří pod Spolanu Neratovice a v roce 1965 je definitivně včleněn pod Lachemu Brno. V šedesátých letech vzniká nová kapacita na výrobu kyseliny citronové, které se tehdy vyrábělo až šest tisíc tun ročně. V roce 1970 je zahájena produkce asi nejznámějšího místního výrobku - vitacitu. Ten se nejprve míchal do kelímků a měl pouze citronovou příchuť, v polovině 70. let se přešlo na známé sáčky. Výroba vitacitu byla prosté smíchání 93 procent cukru, zhruba 3 procent kyseliny citronové, barviva, vitaminu C a aroma. Byl to v podstatě monopol a firma nestíhala tržní fondy, jak se tomu tehdy říkalo, naplňovat. Na začátku 90. let ale majitelé nezaplatili ochrannou známku a tím o výrobu přišli. V kaznějovském závodu v dobách socialismu slavila velké úspěchy i výroba drahých kovů. Například platina se těžila z katalyzátorů vysokozdvižných vozíků. Germanium, které se dříve používalo k výrobě elektronických součástek, se získávalo z popílku spáleného uhlí těženého ve Zbůchu. Z popílku se chemickým způsobem vyloužilo germanium, čistilo se a výsledek byl kovový ingot germania. To se dodávalo jenom do socialistických států. Šlo totiž o strategickou surovinu a ta se na západ nevyvážela. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let bylo v Lachemě zaměstnáno kolem dvanácti set lidí. Na začátku devadesátých let se opět měnilo jméno. Ne na dlouho. Státní podnik Kaznějovské chemické závody byl brzy zprivatizován na společnost Aktiva, která se zaměřila na intenzifikaci výroby kyseliny citronové. Investice byla v té době obrovská, téměř miliarda korun, a společnost si na to půjčila. Firma nestíhala vyrábět, nicméně už v té době začínal nárůst čínské produkce do Evropy. Vyvrcholilo to v roce 2003 zastavením výroby kyseliny citronové v Kaznějově.“Firma jen na mzdách dlužila miliony korun. V roce 2004 přišel konkurz a v podniku zbylo 90 lidí. Ti se záhy stali zaměstnanci pražské OMGD, která na podzim roku 2005 výrobu kyseliny citronové obnovila. Povedlo se to díky evropským dotacím na zpracování cukru, které ale brzy skončily, a tak byla už v následujícím roce výroba úplně zastavena. Zdá se tedy, že kdysi slavné fabrice, která vyráběla tuny socialistické náhražky rychlorozpustných nápojů, po téměř dvou stoletích už skutečně zazvonila hrana.
|
| Chemické závody Kaznějov (Chemische fabrik Kasnau) Lachema Kaznějov |
| web Zaniklé obce zdroj: https://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=25575 |
 |
Chemické závody Kaznějov (dobová pohlednice z období 1. republiky) |
Chemické závody Kaznějov (továrna na přelomu 19. a 20 století - 1899?) |
Chemické závody Kaznějov (pravděpodobně nejstarší pohlednice továrny - 1900?) |
| Důlní a chemický průmysl v Kaznějově |
|
Zdroj:Klára Kodetová (bakalářská práce - 2012 - 64 stran -pdf) Dějiny obce Kaznějova do roku 1918 |
|
4. Obec Kaznějov od počátku 19. století do roku 1918
4.1. Počátky důlního a chemického průmyslu v Kaznějově
Po přelomu 18. a 19. století fungoval Kaznějov dále téměř nerušeně jako spíše menší ves, se svými ani ne dvaceti usedlostmi, avšak tato situace se měla brzy změnit. V průběhu 19. století se Kaznějov stal vsí mnohem významnější než v dřívějších dobách a postupně se začal rozrůstat až do dnešní podoby již ne vsi, ale města. Velký podíl na zviditelnění Kaznějova a jeho zlepšujícím se postavení měl obzvláště vliv průmyslu, který se na Kaznějovsku začal rozvíjet právě počátkem 19. století. Na území severního Plzeňska existovaly již zhruba od dob středověku doly vitriolové břidlice a kamencové hutě, minerály z nich získané se využívaly například k výrobě nejrůznějších síranů nebo také k výrobě tzv. plaského prášku, avšak v přímé blízkosti Kaznějova se tehdy doly nenacházely a Kaznějov byl mimo zónu zájmu horních podnikatelů. Tato situace se změnila v desátých letech 19. století zásluhou Johanna Davida Starcka. Starck pocházel z tkalcovské a obchodnické rodiny v Kraslicích a aktivně se zajímal nejen o výrobu látek, ale zejména o jejich prodej. Po té, co zjistil, že lépe vybělené látky budou cennější, snažil se získat zkušenosti s bělením látek dýmavou kyselinou sírovou, zvanou oleumDovoz kyseliny sírové však byl problematický, a tak Starckovi nezbývalo, pokud chtěl dále rozvíjet své tkalcovské podnikání, začít s její výrobou v Čechách. První olejna byla zřízena na Sokolovsku ještě před koncem století. Zpočátku byly tovární pece vytápěny dřívím, ale brzy se spotřeba dřeva stala neúnosnou, a proto začal J.D.Starck vyhledávat ložiska uhlí v blízkosti míst, kde získával vitriolovou břidlici. Jednou ze Starckových prvních minerálních dílen na Plzeňsku byla dílna v Hromnici, v jejíž blízkosti bylo uhlí nalezeno nedaleko od vsi Obora. Od Obory již není ke Kaznějovu daleko a zrovna v okolí Kaznějova bylo roku 1819 objeveno ložisko kamenného uhlí. Nález učinili bánští podnikatelé Josef Gitter a František Prusík, kteří „22. září 1819 obdrželi propůjčku na jednu dvojitou důlní míru s názvem Francisci (František) s výměrou 2 x 45 116 m2. K těmto dvěma podnikatelům se později připojili ještě Antonn Kirttner, Theodor Gitter a Johann David Starck, který následně roku 1822 práva svých společníků odkoupil, neboť uhlí potřeboval pro olejnu v Hromnici.Téhož roku vyplatil také podílníky druhého kaznějovského uhelného dolu, jenž byl objeven roku 1821 a dostal jméno Adalberti (Vojtěch). Jelikož těžba uhlí v Kaznějově čile rozkvétala, Johann Starck se rozhodl přenést sem i výrobu olea. Roku 1833 byla v Kaznějově založena nová továrna na oleum a také hrnčírna na výrobu nádob, jež se užívaly při chemické výrobě a transportu produktů – Starck tak snižoval svou závislost na dodavatelích, případně i celkové náklady na výrobu a distribuci. S továrnou, která byla rozšířena o výrobu kyseliny solné a dusičné, pak začala růst i samotná ves. Johann Starck nechal vybudovat několik dělnických kolonií a úřednické byty. Hlavní budova, kde sídlilo ředitelství Starckových závodů, získala přezdívku „zámeček“ Továrna i stávající uhelné doly byly soustavně modernizovány - pro účely těžby bylo roku 1837 v kaznějovských dolech použito první parní čerpadlo na vodu a o dva roky později byl k těžbě postaven žentour s koňským pohonem. Během dvou desítek let si Kaznějov díky Starckovým závodům vybudoval skvělou reputaci v průmyslovém světě, neboť jejich produkty byly vyváženy i do zahraničí. Výrazně také změnil svůj status malé, nepříliš významné vsi i svou fyzickou podobu, na níž se nutně podepsal jak vznik uhelných dolů v okolí, tak nejrůznější stavební úpravy spojené s továrnou a přísunem nového obyvatelstva, zaměstnaného buď v dolech anebo v továrně.
4.3. Vývoj průmyslu v Kaznějově po polovině 19. století
Od 40. let 19. století vedl Starckovy závody syn Johanna Davida Starcka, Johann Anton Starck. Johann David Starck zemřel 10. listopadu 1841 v Praze ale jeho nejmladší syn dále úspěšně rozvíjel rodinné podnikání, včetně výrobního zaměření továrny v Kaznějově. Výroba kyseliny solné a dusičné byla sice v Kaznějově zakrátko ukončena a přenesena do továrny v Břasích, namísto toho se tu však začal roku 1847 z kostí vyrábět fosfor. Kosti, spolu s fosfority a také guanem, se mimo toho zpracovávaly i k výrobě superfosfátu, jenž se používal k hnojení. Ani výroba fosforu se však dlouho v Kaznějově neudržela, pro nedostatek kostí byla již roku1868 ukončena. Plánovaná výstavba zmíněné železniční dráhy nicméně podnítila další Starckovy zájmy na udržení kaznějovského průmyslu, díky nimž roku 1870 Johann Anton investoval do otevření nového černouhelného dolu. Tou dobou už pátý kaznějovský důl, zvaný David nebo také Na Radosti, začal být hlouben ještě před výstavbou železnice a první uhlí zde bylo vytěženo roku 1872. I tento důl byl vybaven nejmodernějšími stroji – silným parním vodním čerpadlem, schopným čerpat vodu z hloubky 120 metrů, a parním těžním strojem k vyvážení uhlí na povrch Po zprovoznění nové železniční dráhy, které se uskutečnilo 16. října 1871, byly i k dolu přivedeny koleje a na trati v blízkosti Kaznějova nechal Starck zbudovat nakládací rampu. Protože novému kaznějovskému dolu byl předvídán velký potenciál, byly v jeho blízkosti záhy vystavěny i další olejny. Roku 1874 se tak zrodila nová chemická továrna, jež později dokonce nahradila továrnu původní. První výrobou, která byla do nové továrny přenesena, byla výroba umělých hnojiv, superfosfátu. Během 80. let se v chemické továrně začaly vyrábět nové produkty; byla například obnovena výroba kyseliny dusičné destilací ledku a kyseliny sírové, vyráběl se síran hlinitý, který svým užitím v mnoha ohledech konkuroval kamenci (síranu hlinitodraselnému) a který se využíval k barvení vlny na černo. Ve stejné době ovšem začala postupně ve Starckově továrně uvadat dosavadní výroba olea.V Německu, které bylo jedním z hlavních odběratelů olea z kaznějovské továrny, se oleum začalo vyrábět novou tzv. kontaktní metodou a odběratelé rázem přestali být závislí na dodávkách Starckových závodů. Chemickou továrnu ustoupení od staré výroby olea zasáhlo jen zčásti, neboť tou dobou bylo spektrum jejích výrobků již značně široké a nadto netrvalo dlouho a nový způsob přípravy dýmavé kyseliny sírové byl zaveden i v Kaznějově. Přispělo ovšem k uzavření staré chemičky a k přenesení veškerého provozu do továrny u dolu David. Stará továrna navíc 7. září 1898 částečně vyhořela, což její osud zpečetilo, roku 1901 tak byl starý chemický závod nadobro uzavřen. Před koncem 19. století ustala činnost i v kaznějovských dolech. Místní uhelné vrstvy byly v 90. letech již téměř vyčerpány a do roku 1895 se s těžbou uhlí v Kaznějově úplně přestalo Na přelomu 19. a 20. století působila rozsáhlá, dříve víceméně rodinná Starckova firma jako akciová společnost. Johann Anton Starck zemřel roku 1883 bez dědiců a svůj podíl odkázal obchodnímu řediteli Antonu Schoblochovi, který roku 1885 společnost zakcionizoval – firma získala jméno „Dolové a průmyslové závody, dříve Johann David Starck“. Pod tímto názvem společnost fungovala až do svého znárodnění po druhé světové válce. Jak důlní, tak chemický průmysl přivedl do Kaznějova nespočetně dělníků. Havíři a „olejkáři“, pro něž byly mimo jiné vybudovány při obci dělnické kolonie, se účastnili i kulturního života v okolí. František Zetek popisuje, jak vypadaly havířské slavnosti, které se konaly při kostele Sv. archanděla Michaela v blízké Oboře. Při nejrůznějších církevních svátcích se havíři ve svých uniformách vydávali na „Havířskou louku“, kde pro ně byla sloužena mše. Horníci měli také vlastní kapelu o asi třiceti hudebnících. V červenci se konala slavnost svatoprokopská, jíž se zúčastňovali havíři i další obyvatelé z širokého okolí a kde přítomní horníci i olejkáři dostali zdarma oběd. Přítrž těmto slavnostem učinily hornické stávky v 80. letech 19. století, poslední slavnost se konala v Jalovčinách roku 1881. Počátkem roku 1882 vypukla na Plzeňsku hornická stávka požadující zvýšení mezd, snížení pracovní doby atd., jíž se účastnili i havíři ze Starckových závodů – z celkového počtu 1500 havířů, kteří pro společnost pracovali, stávkovalo na 900 z nich. Požadavkům stávkujících nebylo vyhověno a vzhledem k tomu, že od let devadesátých uhelná těžba v Kaznějově pomalu ustávala, slavnosti již nebyly obnoveny. Po přelomu století se kaznějovští dělníci začali organizovat v rámci dělnického hnutí a roku 1904 tak zde pracovníci z chemické továrny založili dělnickou odborovou organizaci „Lučebník“ Roku 1907 pak byla v obci zřízena Dělnická tělocvičná jednota. V okolí Kaznějova se kromě uhlí těžil i kaolin. Ložisko kaolinu mezi Kaznějovem a Horní Břízou bylo nalezeno při hledání uhlí a jeho těžba započala nejprve roku 1882 v Horní Bříze a později, roku 1904, i v Kaznějově na pozemcích patřících původně k plaskému panství. Těžilo se povrchovou i hlubinnou metodou. Kaolinové závody v Horní Bříze a Kaznějově si navzájem konkurovaly, a tak se záhy objevily snahy oba podniky spojit. Nakonec byla mezi lety 1915 až 1920 kaznějovská kaolinka dočasně pronajata akciové společnosti „Západočeské továrny kaolinové a šamotové v Horní Bříze“, která částečně vylepšila postupy získávání kaolinu ze surové vytěžené hmoty Stejně jako dříve doly uhelné a chemická továrna, poskytly kaolinové doly mnoho nových pracovních míst pro obyvatele z širokého okolí. Někteří dělníci přicházeli za prací do Kaznějova například až z Kralovic, jelikož tam byl pracovních příležitostí na počátku 20. století nedostatek – „dělnictvo bylo odkázáno na práci v okolních cihelnách, chodilo až do Kaznějova a Horní Břízy do keramických továren“
|
