Klára Kodetová vypracovala v roce 2012 bakalářskou práci
Dějiny obce Kaznějova do roku 1918
(formát pdf - 64 stran)
(katedra dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze)
Anotace
Práce se zabývá historickým vývojem obce Kaznějova od prvních prameny doloţených zmínek do vzniku Československé republiky. Popisuje vesnici jako hospodářský dvůr plaského kláštera ve vrcholném středověku i jako samostatnou obec v následujících stoletích. Obraz vsi je vykreslen zejména na základě dobových dokumentů a na pozadí významných historických událostí. Opomenuty nejsou ani změny, které ves prodělala následkem rozvoje důlního a chemického průmyslu na jejím území.
Několik citací
1. Dějiny Kaznějova do konce 15. století
1.1. Situace před založením plaského kláštera
Písemně doložené dějiny vsi Kaznějova se počínají její zmínkou v zakládací listině knížete Vladislava II. pro mužský cisterciácký klášter Plasy, v níž čteme: „Aby byli četnými statky ještě více zaopatřeni a mohli tak ustavičnými modlitbami Bohu sloužiti, nžţe uvedené statky se vším příslušenstvím předal jsem těmto služebníkům Boţím: vesnice Kaznějov, Vrážné, dvůr Sechutice a ves Nebřeziny. …“. Podle této písemné zmínky lze předpokládat, že ves Kaznějov jižv roce 1144 existovala a nevznikla tedy až po příchodu cisterciáckých mnichů do plaského kláštera následkem jejich kolonizační činnosti. Okolnosti samotného vzniku vsi již patrně nebudou objasněny, stejně jako její tehdejší podoba, ovšem určitou teoretickou představu můžeme získat porovnáním s archeologickými nálezy z oblasti severního Plzeňska, pod kterou Kaznějov spadá.
.....
1.2. Kaznějov jako klášterní hospodářský dvůr
Počínaje rokem 1144 jsou tedy dějiny Kaznějova pevně spjaty s plaským klášterem. Vývoj vsi je během prvního století její držby klášterem neznámý, v pramenech je ves zmiňována opět až v polovině 13. století. Z nich se dovídáme, že ves byla někdy před rokem 1250 zrušena. Konfirmační listina papeže Inocence IV.10 z roku 1250 potvrdila založení plaského kláštera a jeho nadání dle původní darovací listiny – dále bylo ovšem potvrzeno zrušení vsi Kaznějova jako takové a založení poplužního dvora na jejím území. Kaznějov nebyl jedinou vsí, která byla takto postižena, plaský klášter zrušil dalších sedm původních vesnic, jež mu připadly po jeho založení, na jejichž místě pak vznikaly hospodářské dvory příslušející ke klášteru. Vznik těchto hospodářských dvorů převážně na místech s již dříve zemědělsky obdělávanou půdou (tedy v místech existujících vsí) napovídá, že cisterciáci se na nich zabývali především obilnářskou činností, chov dobytka není vyloučen, ale hlavním záměrem pravděpodobně nebyl. Dvůr v Kaznějově byl následně opevněn jako tvrz a nově k němu byl postaven velký ovčín. Obhospodařování těchto klášterních poplužních dvorů se, zdá se, dělo dvojím způsobem. Buď jej zabezpečovalo venkovské poddanské obyvatelstvo z okolních usedlostí či přilehlé vsi (nebyla-li tato zrušena), anebo jej měli na starosti samotní členové řádu, kteří na dvoře žili. Dvůr kaznějovský pravděpodobně spadá do druhé z uvedených kategorií, neboť plaský opat Jakub se v listě z roku 1346 zmiňuje o refektáři na tomto dvoře. Existence refektáře jednoznačně potvrzuje, ţe členové cisterciáckého řádu na dvoře trvale přebývali.
Samotný dvůr v Kaznějově existoval zhruba po dobu jednoho století. Zmíněný list opata Jakuba z 24. června 1346 poplužní dvůr zrušil a nařídil zde lokování vsi. Tato listina má nesmírný význam také pro dějiny cisterciáckého řádu, neboť podává obraz o tom, jak dvůr v této době vypadal, jelikož bylo potřeba určit, jakým způsobem budou rozděleny budovy nyní již bývalé kaznějovské grangie. Vrhá tak světlo na dispozice hospodářských dvorů a částečně také na jejich fungování. Za účelem nového lokování vsi se opat spojil s lokátorem Petrem, rychtářem v Kralovicích. Petr z Kralovic byl jmenován kaznějovským rychtářem, vsi bylo uděleno zákupní právo a Petrovi bylo uloženo „vysadit v Kaznějově ves o rozloze 16 lánů, každý lán o 40 jitrech (jitro = 2837 m2 = 28 a)“. Vzniklá ves byla ulicového typu se staveními po obou stranách. Smlouva mezi opatem a novým kaznějovským rychtářem ujednávala, že všechny výše zmíněné lány až na jeden, který držel Petr svobodně, budou uděleny sedlákům, a stanovovala poplatky, které byli sedláci nuceni platit klášteru. Poplatky zahrnovaly následující dávky: padesát grošů, pět strychů žita, pět strychů ječmene, tři strychy ovsa, dvě kuřata, třicet vajec, dva sýry, žitná sláma z osmnácti strychů výmlatu, dva strychy ovesných plev, vůz palivového dříví z panských lesů dovezený do kláštera. Kromě toho byla vsi určena robota spojená s péčí o ovce (koupání, stříhání, sušení sena na krmivo). Petrovi také připadla tvrz a dvorní chlévy, zatímco sýpka a sklepy byly přiděleny vsi. Dále si „opat vyhradil, že dobytek panský i ovce mohou se pásti na obecním pastvišti a uložil všem sedlákům, aby do ovčína dodávali žitnou slámu a ječné plevy. Za to mohli si bráti všechen hnůj z ovčína, toliko před ovčínem rozptýlený hnůj ponechán byl panskému ovčákovi.“ a Petrovi bylo dovoleno postavit si na klášterním rybníce u Kaznějova mlýn a také ve vsi usadit ševce a kováře. Rychtář rozsuzoval veškeré prohřešky či zločiny s výjimkou těch nejvážnějších; opat si ponechal právo soudit poddané za vraždu, krádež a znásilnění, za něž byl udělován trest smrti, a statky takto odsouzených poddaných pak připadly klášteru. Z pokut udělených v rámci nižšího soudnictví Petrovi připadla třetina. Bez svolení opata nesměl rychtář Petr odprodat pozemky, jež mu byly přiděleny, a pokud by tak Petr chtěl učinit, musel své statky a úřad rychtáře nabídnout nejprve opatovi, případně své úmysly opatovi oznámit a vyžádat si povolení k jejich prodeji konkrétní osobě. Pro sedláky usazené na zbývajících lánech byly podmínky podobné – bez opatova svolení se nesměli vystěhovat z jim svěřených statků a v žádném případě nesměli své statky dělit nebo prodávat. Smlouva pamatuje i na mimořádně vypsané daně a stanovuje i pro ně výši poplatku. Navíc v případě, že by sedlák tuto nezaplatil, opat měl právo zabavit mu nejprve část a později i statek celý.
Smlouva plaského opata Jakuba a Petra z Kralovic je, jak je možno posoudit z výše uvedených skutečností, jakýmsi dalším mezníkem v dějinách Kaznějova. Obnovuje totiž ves v jejím světském charakteru a počíná tak svým způsobem novou kapitolu její existence, která umožní pokračování souvislého vývoje vsi až do současnosti.
1.3. Vývoj Kaznějova do období husitských válek
Petr z Kralovic se v rychtářském úřadě Kaznějova nezdržel dlouho, již o několik let později se rozhodl rychtu se všemi právy prodat. S opatovým svolením se novým rychtářem stal roku 1350 Protiva z Volfštejna. Protiva se samozřejmě s koupí rychtářských práv musel plaskému opatu zavázat řádně pro klášter vybírat poddanské poplatky a berni. Platila pro něj stejná práva jako pro předchozího rychtáře Petra – bez opatova svolení nesměl svůj svobodný lán prodat a i se svolením mohl být kupec pouze z řad nesvobodného lidu, nikoliv šlechty. Protiva byl nadto povinen bránit klášter v případě, že by k tomu byl vyzván, anebo za sebe někoho vyslat. Na oplátku si Protiva vyžádal být po své smrti pochován v plaském klášteře. Smlouva mezi opatem Janem a novým rychtářem také rozšířila množství dobytka, z něhož klášteru plynul užitek; jmenováni jsou koně, určení jak k plemennému chovu, tak pro účely klášterního dvora, případně k prodeji, z něhož by si utržený zisk opat s rychtářem rozdělili, a také ovce, na kterých měl ovšem mít užitek pouze rychtář sám. Pro potřeby chovu měl Protiva od kláštera v nájmu dvůr Dub, jenž měl po jeho smrti opět připadnout klášteru.
Pod správou kláštera byla po Protivově smrti kaznějovská rychta do počátku 15. století. Až za opata Gotfrída byl kaznějovský úřad roku 1418 předán Hrdoňovi z Dubňan. V letech 1418-1420 pak opat ze správy kláštera vyčlenil několik dalších obcí. Tyto vsi byly zapsány dílem Ducovi z Vařín, Ondřeji ze Slatiny a také právě Hrdoňovi z Dubňan a byly jen počáteční ukázkou uchvacování klášterních držav místní šlechtou. V dalších letech (až desetiletích) klášter ztratil valnou část statků, které měl pod svou správou, ve prospěch nejrůznějších šlechticů a později už nikdy nenabyl majetků dosahujících podobné rozlohy.
Významný podíl na stále častějším obchodování s klášterními statky měla zejména soudobá politická situace – probíhající husitské války. Král Zikmund připisoval majetky po celé zemi nejrůznějším šlechticům oplátkou za prokázané služby či poskytnuté prostředky a vlastnictví jednotlivých vsí se tak mohlo měnit poměrně často. Patrně právě nepřehledná situace a mnohem palčivější problémy zaměstnávající mysl krále Zikmunda způsobily, že ves Kaznějov byla postupně zapsána dvěma různým šlechtickým rodům. Roku 1420 byl Kaznějov zapsán bratrům Bedřichovi a Hanušovi z Kolovrat spolu s městečkem Kralovice a dalšími vesnicemi a vzápětí (ke konci roku 1420) král Zikmund vydal další list, jímž postoupil Kaznějov spolu s dalšími statky bratrům Janovi a Burjanovi z Gutštejna.
Na nějakou dobu měl Kaznějov tedy současně dva panské majitele a spor o vlastnictví se podařilo vyřešit až po skončení husitských válek.
Husitské války samozřejmě ovlivnily osud Kaznějova nejen v rámci majetkových přesunů mezi klášterem a nejrůznějšími šlechtici, ale i reálně. Není zcela jasné, jaký osud ves postihl a při jaké příležitosti, ale je známo, že v přímé spojitosti s husitskými taženími na Plzeňsku, bylo ve vsi vypáleno šest statků. Tato zmínka, ač více nekonkretizovaná, nás nepřekvapí při srovnání s celkovou situací v okrese za přítomnosti husitských vojsk. Po té, co se Žižka opevnil v Plzni, podnikal odtud válečné výpravy na blízký venkov. Krušný osud postihl i samotný plaský klášter, jenž byl při jedné z výprav vypálen a jehož mniši byli následně nuceni uchýlit se částečně do Manětína a částečně do Plzně. Po bojích u Nekmíře, na zpáteční cestě k Plzni, Žižkovo vojsko zase pobořilo tři tvrze. Později při tažení v roce 1425 bylo vypáleno či pobořeno mnoho vesnic a statků, převážně těch v držení pánů z Kolovrat, mimo jiné je zmíněna i ves Obora, v níž byl poškozen kostel Sv. archanděla Michaela. Domnívám se tedy, že kaznějovské statky mohl jejich osud potkat, vzhledem ke své poloze, právě při zmíněném Žižkově tažení cestou z Plas na Nekmíř, anebo při výpravě z roku 1425, neboť ves Obora (a i další postižené obce) se nachází v přímém sousedství Kaznějova.
Ze zápisů krále Zikmunda je zřejmé, že šlechta sídlící na Plzeňsku se v bojích velmi angažovala, a to na králově, tedy katolické, straně. Zejména páni z Kolovrat, stejně jako páni ze Švamberka, tvořili na Plzeňsku oporu královských vojsk, k čemuž jim napomáhal i fakt, že jejich sídla – hrady Krašov (Hanuš) a Libštejn (Bedřich) – se nacházela na těžko přístupných místech. Mezi jinými zaslali i bratři z Kolovrat po vyhlášení války Pražanům odpovědné listy purkmistrům Starého a Nového města a zúčastnili se i tažení na Prahu. Hanuš z Kolovrat se do bojů zapojil přímo a velmi aktivně – zúčastnil se například Žižkova pronásledování, jež skončilo nechvalnou porážkou katolických pánů u Sudoměře, bránil proti husitům Horšův Týn, podařilo se mu dobýt Křivoklát na pánech z Chříče a postupně ovládnout oblast Podbrdska37. Ve třicátých letech však loajalita obou bratrů z Kolovrat ke katolické straně značně poklesla. Mohlo k tomu dopomoci i obléhání hradu Libštejna roku 1430, o který nechtěli páni z Kolovrat přijít, a tak s husity po dlouhém a vyčerpávajícím obléhaní uzavřeli příměří. Následující léta pak sledují Hanuše z Kolovrat bojovat na straně podobojí. Sympatie s husitskou stranou nicméně Hanušovi nevydržely až do skončení bojů. V době, kdy probíhalo obléhání Plzně, se Hanuš z Kolovrat začal od strany podobojí opět odvracet a na pražském sněmu v prosinci 1433 již se vyslovoval pro anulování výsledků husitské revoluce. Po bitvě u Lipan Hanuš z Kolovrat ještě pomáhal potlačit poslední záchvěvy husitského odporu, ale brzy poté byl činný již jen v nejrůznějších důležitých úřadech a funkcích a účastnil se sněmů. I další šlechtici z plzeňského kraje, jejichž osudy jsou relevantní pro tuto práci, se během husitských válek vyznamenali. Kupříkladu obléhané Plzni se vydal na pomoc i Hrdoň z Dubňan, bývalý správce kaznějovské rychty (viz výše). A páni z Gutštejna, kteří měli Kaznějov zapsán také mezi svými statky zároveň s Kolovraty, se aktivně účastnili tažení katolických vojsk, a na rozdíl od bratří Kolovratů katolickou stranu nikdy neopustili. Gutštejnové jsou jmenováni i mezi šlechtici, jež bojovali v bitvě u Lipan.
Zapsání Kaznějova dvěma panským rodům současně vedlo, jak jsem již uvedla výše, ke sporu o vlastnictví. Burjan z Gutštejna se chtěl s plaským opatem domluvit ohledně některých vsí, jež byly takto zapsány dvěma pánům, a sliboval mu, že mu dané vsi postoupí výměnou za vymanění z rukojemství. Opat mu záruku dát nemohl, ale Burjanovi se nakonec podařilo některé tyto vsi si nechat zapsat i králem Zikmundem. Mnohem více však už tak zmatečnou situaci kolem vícečetných zápisů zamotává listina krále Zikmunda ze srpna 1422, kterou král zrušil darování klášterních statků jak Hanušovi a Bedřichovi z Kolovrat, tak Janovi a Burjanovi z Gutštejna. Páni z Kolovrat přišli o některé své statky i později, kvůli tomu, že změnili své politické smýšlení – král Zikmund jich jejich držav zbavil na oplátku za to, že přestoupili k husitské straně.
Ať už to s neustálými přesuny vlastnictví bylo jakkoli, pro vsi, jichž se ty to přesuny týkaly, to pravděpodobně v tak rychlém sledu nepředstavovalo žádné větší změny. Skutečností nicméně zůstává, že Kaznějov nakonec připadl právě bratřím z Gutštejna, a vzhledem k tomu, že páni z Gutštejna získali v té době kromě jiného i hrad Bělou, stal se Kaznějov na příští dvě století součástí bělského panství.
