1790 - 1875

1790 - 1875

Obora - farská dřevěná škola od r. 1790 - 

žáci z Kaznějova chodili do školy v Oboře

Z publikace 100 let školy v Kaznějově 1875 - 1975,
vydané MNV Kaznějov v roce 1975 (ze str. 2 - 4)
    

     Stará, dnes už zapomenutá cesta z Kaznějova do Obory vedla přes kopec a les po "Škále", mezi dnešní Valešovou čtvrtí a Olejnou. Ožívala každé ráno skupinami kaznějovských dětí, které až do roku 1875 navštěvovaly farskou školu v Oboře. Tehdy nebylo ještě spojení s touto obcí po silnici, ta byla vybudována až 90. letech 19. století.

     První písemný dokument o Oboře je starý právě 800 let. Kostel sv. Michaela Archanděla se připomíná v roce 1250. Původní farská škola byla postavena ze dřeva v 17. století. Přesné datum však známo není. V roce 1877 byla postavena pod kostelem zděná škola. Sloužila až do roku 1914, kdy byla v těsném sousedství postavena nová dvoutřídka, která svému účelu slouží dosud. Budova z 19. století byla přeměněna na byt. Po rozsáhlé rekonstrukci na přelomu 60. a 70. let 20. století slouží také jako mateřská škola.

     Školství v českých zemích má bohatou a dlouholetou tradici. Jeho počátky kladou historikové do 13. století. První školy byly zřizovány při klášterech, vyučovalo se latinsky. Nebylo ani zdaleka možné, aby všechny děti byly soustavně vzdělávány….

     Již na přelomu 13. a 14 století jsou ve městech zakládány vedle klášterních škol také školy městské. Byly plně podřízeny církevním úřadům. Dozor nad školou měl farář. Ten navrhoval a začasté i sám dosazoval školního správce. Vrchní dozor nad školami celé diecéze měl magister scholium, později zvaný scholasticus, pověřený k tomuto úřadu biskupem.

     Postavení učitele takové školy nebylo právě záviděníhodné. Učitelem se mohl stát kdokoli, pokud prošel církevním schvalovacím řízením a vyznal-li se v základech čtení, psaní a nejjednoduššího počítání. Hlavním učebním předmětem byl ovšem latinsky vyučovaný katechismus, který přednášel sám farář. Děti se učily celé latinské pasáže katechismu zpaměti, i když latinu vůbec neovládaly.

     Učitel sám neměl pevný plat. Příslušelo mu obstarávat služby při kostele. Z toho mnohdy pramenily všechny jeho příjmy. Někdo k tomu dostával od bohatších rodičů jakési školné, jinde však sloužil jen za stravu, kterou mu obstarával farář. Mnohdy nebyla k dispozici ani školní budova a učitel vyučoval ve svém bytě.

     Sociální podmínky učitelů a postavení školy ve společnosti se postupně zlepšovaly, protože společenské a ekonomické změny si vynucovaly   zlepšení kvalifikace širokých vrstev lidí. Školy však zůstávaly stále pod rozhodujícím vlivem církve. A do této doby , 16. – 17. století se narodil jeden z největších pedagogů, Jan Amos Komenský. Komenský první na světě vytvořil ucelený pedagogický systém, který nazval „Didaktika“ a sám jej definoval jako „všeobecné umění naučit všechny všemu“. …

     Hluboký úpadek našeho národního školství nastal v době pobělohorské. Postavení učitelů i místo školy ve společnosti velmi kleslo. Cizí šlechta neměla zájem na vzdělanosti národa. Učitel byl opět živ jen z naturálních dávek poskytovaných rodiči. Byl opět varhaníkem v kostele, za to dostával něco obilí a bral požitky ze školy a i z fundací. V Oboře, v roce 1713, bral kantor farské školy desátý díl posnopného.

     Čeština se stala řečí opovrženíhodnou a němčina pronikala zvláště do měst. Jazyk český nebyl pěstován jako vědecká disciplina. Germanizační proces měla pak uspíšit v 18. století reforma císařovny Marie Terezie a jejího syna, císaře Josefa II. Oba dva viděli nutnost dokonalejších všeobecně vzdělávacích škol. Jejich úkolem však bylo vší mládeži vštěpovat německý jazyk. Je nespornou zásluhou českých kantorů, zvláště na vesnicích, že tyto velmi silné germanizační prvky neměly patřičnou odezvu.

     Zmíněné reformy samy o sobě byly na tehdejší dobu velmi progresivní. Poprvé v historii našeho školství bylo vzdělání širokých mas lidí prohlášeno za věc státní (politicum) a přes tuhý odpor církevních kruhů podřízeno státnímu dozoru.

     Latinský jazyk pozbyl svého významu a jeho místo zaujala němčina. Školství se nově organizovalo. Roku 1774 byl vydán všeobecný školní řád. Řídila se jím i oborská škola. Podle něho se zavedlo tzv. triviální vyučování – čtení, psaní, počítání. V nejvyšších odděleních se mohlo také učit přírodopisu, fyzice, zeměpisu, dějepisu a polnímu hospodářství. V roce 1795 bylo v kraji plzeňském 144 škol. V tom je počítána i oborská škola se 40 žáky. Z toho bylo 23 chlapců a 17 děvčat.

     Učitelství nebylo už vedlejším zaměstnáním. Pro vzdělání učitelů byla zřízena v Praze speciální přípravka, kde se vyučovalo didaktikám jednotlivých předmětů. Absolvent této přípravky se stal školním pomocníkem. Po jednoroční službě vykonal pomocník u svého školdozorce zkoušku způsobilosti a mohl být ustanoven učitelem. Průměrný roční učitelský plat byl ve městech 2100, ve větší vsi 150 a v ostatních místech 60 až 80 zlatých.

     Když nastoupil na rakouský trůn císař František II., nastal v oblasti školství opět nepříznivý obrat. Roku 1805 bylo vydáno :Politické zřízení obecních škol v Rakousku“, jehož stěžejní zásadou bylo: „Jednotlivcům s vynikajícími duševními schopnostmi nechť otevře obecná škola cestu k vyššímu vzdělání, jádro žactva však nabývej toliko pojmů, kterých potřebuje, aby s osudem svým bylo spokojeno“. Za zcela mylný byl prohlášen názor, že je třeba pozdvihnout hladinu vzdělání všech lidí. Jmenovaná zásada měla velmi tuhý život, neboť přežívala až do dob 1. republiky. …

     Na venkovských školách bylo dovoleno vyučovat jen triviu – čtení, psaní počítání. A samozřejmě náboženství. S nastupujícím učitelem se sjednala smlouva – školní fasse – v níž byly vyjmenovány jeho peněžité i naturální požitky. Vikář, nejbližší učitelův a farářův nadřízený, vykonal jednou za rok předem ohlášenou visitaci.

     Revoluční duch 1848 zapůsobil pak blahodárně i ve školství. Tím se už dostáváme k problémům doby obrozenecké. Základní školství bylo zachráněno před germanizačními snahami. Když však v roce 1851 nechvalně známý Bach obnovil absolutismus, přišla opět idea jednoty říšské a jazykové. Zesílil vliv kleru na školy, Roku 1855 byl sjednán s papežem Piem IX. Konkordát, podle něhož bylo dáno školství veskrze do správy biskupských ordinariátů. Tak ovládla církev opět veškeré školství i přípravu učitelů. Stát si ponechal ve své správě pouze věci rázu administrativního a věcného.

     V roce 1861 dochází k dalšímu zlomu. Ukázala se naprostá neudržitelnost stávajícího školského systému a jeho společenská neúnosnost. Toho roku byla zřízena říšská rada a zemská zřízení. Péče o školství připadla zemským sněmům. Důsledky 1. průmyslové revoluce nebylo možno pominout, zvláště ne v českých zemích, kde se slibně rozvíjel moderní průmysl. Obce dostaly samosprávu, úřadovalo se česky. Zákonem ze dne 14.5. 1869 se zavedla nová organizace školství. Byla zřízena povinná školní docházka po 8 let, byly zřízeny učitelské ústavy pro přípravu učitelů. Ovšem k demokratizaci vzdělávání bylo ještě daleko. Značné diferenciace mezi školstvím obecným a měšťanským nezaručovaly rovné základní vzdělávání všem lidem.

     Přesto můžeme zmíněnou modernizaci označit jako značný pokrok ve své době. Zlepšilo se i právní postavení učitelů.

    A v této situaci, v době rychlého rozvoje průmyslu v Čechách, v době 1. a zanedlouho následující průmyslové revoluce, byla roku 1875 založena škola v Kaznějově.