Uhelný revír v Třemošné a Kaznějově

 
Šachty v Třemošné a na Kaznějovsku
 byly převážně majetkem J. D. Starcka. 
 

Výborné uhlí se dolovalo na některých místech v Třemošné, kam vycházela nýřanská sloj znamenitého kanelového plackového uhlí. Tím ,že uhlí nebylo uloženo hluboko, bylo vyrubáno téměř beze zbytku. Nýřanské sloje se dobývaly i na menších dolech Barboře a Prokopu, které ležely na levé straně silnice z Plzně do Třemošné. Uhlí těžené ve větších dolech, na Magdaléně, Anežce, Ignáci, Janu a Antonínu pocházelo převážně ze slojí radnických. Ale i zde byly nýřanské sloje o mocnosti 40 cm až 70 cm, nejvíce však jednoho metru. Radnické sloje dosahovaly až do 4 m a někde i více, jako tomu bylo na dole Jan.

Doly v Třemošné

    Důl Magdaléna byl založen v roce 1878 a byl hluboký 116 m. V roce 1880 podle inspekční zprávy v dolovém deníku se začal hloubit nový důl Jan, jehož hloubka v roce 1881 dosáhla již přes 100 m a mocnost slojí více než 4 m. Na Starckových dolech v Třemošné bylo zaměstnáno 771 havířů. Horním správcem byl Kolbe, známý svým protidělnickým postojem. Ve své protidělnícké politice pokračovali později, když přišel na Mirošovský revír. Těžba na mnohých třemošenských dolech končila v devadesátých letech. Pak se dobývaly ještě zbytkové pilíře na dolech Magdaléna a Anna.
    Velmi kuriózní těžba byla na šachtičce, kde se říkalo Na štajgrovně. Uhelná sloj byla uložena ve strmém kopci, v němž stoupala do výše. Anežka Kolářová z Třemošné vzpomíná jako pamětnice, že se svou matkou jezdila s „radvancem“ (kolečkem) pro uhlí na tuto šachtičku, která byla v těsné blízkosti jejich stavení. Uhlí bylo dobré jakosti a vážilo se na decimálce, která stála na důlním dvoře. Těžba na Třemošensku pokračovala i po dobu okupace, ale byla velmi malá.
    Velmi cenné informace o dolech J. D. Starcka uvádí bývalý ředitel těchto dolů Adalbert Procházka. Kamenné uhlí v Třemošné bylo objeveno v roce 1817 a důlní míry byly volně přenechány Augustu Königsdorfovi. Šachta Sv. Hynka (Ignazizeche) pozůstávala ze dvou důlních měr a byla založena v roce 1818. Uhelná těžba byla pouze na výchozech a důlní provoz byl velmi omezený. Důl Sv. Hynka patřil společnosti, která do roku 1830 pozůstávala z plzeňských měšťanů Karla Dlouhého, Ferdinanda Langa, Davida a Josefiny Pytlíkových.V roce 1832 koupil J. D. Starck od Josefiny Pytlíkové necelých 26 podílů šachty Sv. Hynka za 500 zlatých. Ostatní podíly koupil jeho syn Antonín v roce 1843 za 400 zlatých. V témže roce zakoupil též důl František v Senci od Maschauera za 2000 zlatých. Dolování bylo dosud velmi omezeno, jelikož vrchní vrstvy slojí byly brzy vyrubány. V roce 1853 byla vrty zjištěna mocnost uhelných slojí. Až v roce 1857 byla zjištěna jejich větší rozsáhlost. Aby Starckovi nemohl do jeho vrtných pokusů nikdo vstoupit, vrtal nejvíce v nezabraných důlních mírách, aby se zajistil před možnou konkurencí. V roce 1859 byla vyhloubena nová šachta a byl postaven vodní stroj o síle 15 k. V hloubce 19 sáhů byla nalezena uhelná sloj a roku 1860 byla těžba na Prokopských uhelných dolech započata rubáním první a druhé sloje. Těžní jáma měla jeden parní stroj o síle 8 k. V roce 1861 Starck získal sousedící důlní míry Aloisie od knížete Lobkovice za 2000 zlatých a v roce 1862 přikoupil důlní míry Rudolf od knížete Metternicha za 10 000 zlatých. Pak prohloubil obě jámy na 36 sáhů. Přestože uhlí bylo výborné jakosti, nenalezlo žádný odbyt. Teprve postavením sklárny v roce 1864 se začalo používat zde těženého uhlí pro potřeby sklárny.
    Při hloubení šachty Hynek bylo vrty zjištěno, že nejhlubší uložení slojí je asi 90 sáhů vzdálené od vlastní jámy. Proto začali hloubit Starckovi dědici novou jámu a úpadnicemi se dostali do středu největších mocností uhlí. S hloubením bylo započato v roce 1865 a současně postaven parní stroj o síle 60 k. V říjnu téhož roku byla nová jáma Hynek prohloubena do 66 sáhů a postaveny vodní pumpy. V únoru 1867 se začalo s hloubením jámy Anežka. S hloubením další šachty Antonie bylo započato v roce 1869. Oba doly byly vybaveny parními stroji. V roce 1870 při hloubce asi 30 sáhů bylo nalezeno kvalitní uhlí o mocnosti 1 sáh a dvě stopy (sáh = 1,896 m, stopa = 31,6 cm).
    Třemošenské doly těžily ročně 200 000 až 250 000 q uhlí. Nově vyhloubenou jámou se roční těžba zvýšila na jeden milión q uhlí. Třemošenské doly byly vybaveny strojním zařízením. Na dole Hynek byla strojovna o výkonu 50 k. Kotelna měla 4 parní kotle a 4 vodní čerpadla. Strojovna na Anežce měla zabudován těžní stroj o výkonnosti 15 k. V kotelně byl jeden parní kotel. U šachty Anežka bylo postaveno i „prádlo“ (tj. třídírna a úpravna uhlí). Na dole Antonín byl jeden vodní stroj a těžní stroj o celkové síle 32 k. Kotelna měla parní kotel a vodní čerpadla.
    Významným dolem Starcka byl lomový důl v Hromnicích. Byl vybudován v roce 1578. V zápisu pozemkové knihy v Plaších čteme toto: „Roku 1578 prodal rytíř z Kačerova i s hutí na oleum v Hromnici Bartoloměji Weberovi chalupu za 15 míšeňských grošů.“
    Od té doby je o tomto dole málo známo. Byl ještě delší čas mimo jakýkoliv provoz. Teprve roku 1770 byl prodán řádovým duchovenstvem lékárníku Lukášovi a provoz byl znovu zahájen. Po zrušení řádu cisterciáckého v Plaších byl závod v Hromnici ve veřejné dražbě prodán panu Jordánovi. Tento závod od něho koupili později další zájemci, až roku 1802 jej za 7500 zlatých zakoupil J. D. Starck proto, aby si zajistil surovinu, vitriolovou břidlici, nezbytnou pro další chemickou výrobu. Od této doby začíná větší rozmach a racionálnější provoz.
    Vitriolová břidlice byla posílána do Davidsthalu (tj. nyn. Davidov, okres Sokolov) a tam dále zpracována. V roce 1807 byla postavena v Hromnici huť na výrobu olea a k výrobě byli majitelem Starckem najati dělníci ze Saska a z Davidova. Těžba vitriolové břidlice dosáhla v roce 1828 100 000 q roční těžby a o rok později se roční produkce zvýšila na 300 000 q. V roce 1840 dosáhla už 506 000 q. Nejvyšší těžby bylo dosaženo v roce 1843: 529 000 q. V roce 1848 poškodila povrchový důl v Hromnici velká průtrž mračen a těžba podstatné klesla. Ročně bylo vytěženo 237 000 q. Zvýšená těžba vitriolové břidlice znovu začala až v roce 1853, ale již nikdy nedosáhla těžby z roku 1840-1843. Velká průtrž mračen znovu poškodila povrchový důl v Hromnici v roce 1865, při čemž zahynuli dva horníci.
    Kamenné uhlí pro závod v Hromnicích se také těžilo na nově vybudovaném dole v Jalovčinách. Uhlí se dobývalo ve dvou slojích, oddělených proplástkem (hlušinou, kamenem). Vrchní sloj nebyla kvalitní. Spodní sloj byla čistá a uhlí bylo velmi dobré jakosti. Hloubka šachty v Jalovčinách až k vodní jímce činila 36 sáhů. Podle inspekčních záznamů v roce 1881 existovaly v Jalovčinách ještě tři další malé šachtičky.

Doly v Kaznějově    

    V roce 1819 našli důlní podnikatelé František Prušík a Josef Gitter kamenné uhlí v Kaznějově a téhož roku jim byla propůjčena důlní míra Francini. K nim se připojili další podnikatelé: Theodor Gitter, Anton Krittner a J. David Starck, který byl všude, kde šlo o uhlí. Stával se mnohdy jen společníkem, ale protože měl dostatek finančních prostředků, skupoval později všechny podíly a nebo konkurenty přivedl na mizinu. Vytěžené uhlí se dopravovalo do Hromnic k výrobě kyseliny sírové. V roce 1882 kupuje J. D. Starck všechny podíly společenstva a stává se jediným podnikatelem. Kamenné uhlí še také těžilo v místech mezi státní silnicí v Kaznějově a cihelnou, kde dodnes zůstaly pozůstatky slavné hornické tradice káznějovské. Vytěžené uhlí se dopravovalo na povrch důlními vrátky.
    V roce 1837 postavil J. D. Starek čerpadlo, které bylo poháněno strojem o síle 10 k. Byl to první stroj v plzeňském revíru. Po dorubání svrchních slojí, které byly při výchozech, byl vyhlouben důl Martin a v roce 1868 dán do provozu. (Dnes se tomu místu říká Na staré mašině). V hloubce 83 metrů se nacházely sloje o mocnosti 2 m. Důl Martin byl také strojně vybaven. V roce 1872 byl dán do provozu největší důl v Kaznějově David. Bylo to v místech,,kde se říkalo Na radosti. Ten byl technicky lépe vybaven než důl Martin. Strojní zařízení — parní stroje o celkové síle 100 k — pohánělo důlní čerpadlo a těžní stroj.
    V Kaznějově byly ještě další menší šachtičky: Honora, Maděra a Mortis. Nejhlubším dolem byl důl David, hluboký 140 m. Roční těžba činila 320 000 q uhlí. Na dole David bylo zaměstnáno 390 horníků.